Je zvláštní, na kolik nás dovede ovlivnit jeden člověk.

Můžete byt sebevíc šťastní, ale přijde někdo a dokáže vám, že nejste. Naopak vám může do života vstoupit někdo, kdo vám ukáže jak být opravdu šťastní, když se tak zrovna necítíte. Jindy zase my ovlivníme životy jiných lidí, ať už cíleně nebo nevědomě, a opět, může to být hezkým směrem či nikoliv. Náš svět se díky těmto interakcím dokáže pěkně zatočit a někdy dokonce i zatřást.

Přála bych si v tom najít nějaký ten balanc, jelikož se v tomto běhu občas až moc ztratím a někdy díky tomu zapomenu, kým vlastně jsem.

Nebo naopak objevuji svou pravou tvář?

Občas v tom všem mám takový zmatek, že jsem z toho velmi nesvá. Možná je to tím, že jsem stále ve věku, kdy se hledám a tak nejsem úplně vyrovnaným člověkem.

Člověkem, který se opravdu do hloubky zná.

Díky tomu si uvědomuji, že mám stále na čem pracovat a že je to běh na dlouhou trať. Jelikož jsem vysoce citlivý typ, často zaměňuji emoce jiných za ty moje a nemohu se v tom vyznat. Rozeznat je od sebe.

Někdy to dokážu hned, jindy mi to trvá déle.

Přála bych si, aby všichni kolem mě byli šťastní a snažím se lidem pomáhat, být tu pro ně a podporovat je. Občas to však dělám na úkor sebe, jelikož je upřednostňuji. Někdy je lehčí řešit věci druhých, než ty svoje a já díky tomu zapomínám na sebe. Neumím rozeznat tu hranici, kdy je to ještě v pořádku a kdy už ne, přestože to myslím dobře.

Musím se zase stáhnout trochu do sebe a začít myslet na to, co by učinilo šťastnou mě. Musím začít být v tomto ohledu více sobecká, jelikož jsem to dříve uměla, ale po cestě jsem to jaksi ztratila.

Pokud tedy hledáš štěstí a chceš ho dávat ostatním, ale i ho dostávat zpět – začni u sebe.

Na konci dne si vždy zůstaneš jen ty sám/sama.

Share:
Reading time: 2 min

Upřímně, vím, že nemusím nic vysvětlovat, ale asi tak trochu cítím, že by to bylo fajn.

Dostat to ze sebe.

Poslední dobou jsem trávila na internetu opravdu hodně času, věnovala se naplno blogu, svému instagramovému účtu k blogu a do toho ještě instagramu projektu Blogerky CZ/SK.

Nechala jsem se tímto světem pohltit a bylo to naprosto skvělé. Časem mě to však začalo trošku sžírat, vracelo mě to do dřívějšího mindsetu a já si musela dát pauzu, abych se na tyto věci mohla podívat s odstupem.

Instagramový účet k projektu Blogerky CZ/SK jsem dočasně smazala, jelikož jsem na to přestala mít tolik času, kolik bych chtěla a cítila jsem, že se tomu věnuji jen tak na půl, což je podle mě škoda. Nechci se něčemu takovému věnovat jen na půl – jsem člověk, který, když už něco dělá, tak pořádně. Bylo mi to líto a do teď je, ale prozatím ho nechám zrušený.

Nedávala bych tomu tu energii, kterou si to zaslouží.

Myslím, že každý z nás má stavy, kdy je nahoře a kdy zase dole. V posledním měsíci to pro mě bylo jako na houpačce a ztrácela jsem v tom všem samu sebe. Ne jen v tom internetovém světě, ale hlavně v tom reálném. Propadala jsem úzkostným stavům a snažila se z toho najít cestu ven. Občas to tak mám a neustále se snažím, abych s tím uměla pokaždé lépe pracovat.

Ne vždy to však jde a je to v pořádku.

Teď jsem ale opět zpět a těším se, až začnu zase psát články, jelikož mě to baví a už mi to začínalo chybět.

Doufám, že se všichni máte krásně a užíváte si léta. Budu se na vás těšit u dalšího článku.

Share:
Reading time: 1 min

Ahoj!

Dnes na blogu vůbec poprvé rozjedu sérii článků s názvem MoonTalk, kde vždy do několika bodů shrnu, co se mi děje v životě, jaké mám plány a další. Nebudu to hned ze začátku zbytečně okecávat a jdu rovnou na to.

V poslední době jsem na sobě začala cítit, že nebývám moc přítomná a v souznění sama se sebou. Začala jsem být až moc na mobilu a Instagram mě celkem pohltil, takže jsem se rozhodla to změnit a začít zase věnovat více času sama sobě. Neberte mě špatně, Instagram mě baví, ale všeho jen s mírou. Byla jsem na něm až moc, pořád někomu odepisovala, komentovala fotky, lajkovala fotky, sdílela fotky na Blogerky CZ/SK a byla jsem v tom prostě až po uši. Dospělo to až do stádia, kdy jsem si musela říct “A už dost!” a teď je mi podstatně lépe. Přemýšlím, zda byl vůbec dobrý nápad zakládat si k blogu instagramový účet, na druhou stranu jsem tam víc ve spojení s vámi, blogerkami, a už bych tento svět nechtěla opouštět. Zatím v tom jen hledám rovnováhu.

Do mobilu jsem si stáhla aplikaci, kam jsem si zadala, jaké zvyky bych chtěla začít zase dělat a jak často. Momentálně jsem si tam nastavila dodržovat pitný režim, cvičit aspoň 20 minut denně, číst aspoň 20 minut denně, protahovat se aspoň 10 minut denně a psát si deník (zhodnocení dne) aspoň 10 minut denně. Od těchto aktivit očekávám, že se více vrátím sama k sobě a budu se cítit lépe. Zatím jsem si tam dala jen tyto vyjmenované, abych nezačínala hned zhurta. Pokud mi bude aplikace vyhovovat, určitě ji někdy v budoucnu doporučím v jednom z mých článků.

Co se týče cvičení, tak jsem začala cvičit výzvu od Blogilates, konkrétně 21 Day Tone. Pokud si četl/a můj článek CHALLENGE: Hot Girl Summer Sculpt a zajímá tě, jak to dopadlo, tak jsem výzvu nedokončila. Bohužel jsem si ji nenaplánovala úplně “šťastně” a ani ne uprostřed výzvy se přihlásila matka příroda, takže mi bylo samozřejmě neuvěřitelně blbě (ostatně jako každý měsíc). Výzvu 21 Day Tone však určitě dokončím, protože jsem se na ni moc těšila a zatím mě to baví. Aktuálně mám za sebou prvních 5 dní.

V pondělí jsem byla opět darovat krevní plazmu a byl to skvělý pocit. Pokud si ještě nečetl/a můj článek o tom, jak jsem vystoupila ze své komfortní zóny, najdeš ho ZDE. Tentokrát to šlo mnohem lépe a za 36 minut jsem byla hotová. Dokonce jsem samotný odběr i lépe snášela, již jsem věděla, do čeho jdu a po odběru mi nebylo nijak slabo jako poprvé. Bohužel teď ale nebudu moct chodit darovat a to z důvodu v dalším bodě.

Ještě než jsem vůbec věděla o tom, že bych šla někdy darovat plazmu, objednala jsem se na nové tetování. Jelikož po tetování nemůžeš darovat krevní plazmu dalších 6 měsíců, hodně jsem přemýšlela, zda na něj vůbec jít. Nakonec jsem ale usoudila, že když už jsem objednaná, tak půjdu a s dalším darováním prostě počkám. Zároveň je to moje možná poslední tetování, protože to tak v tuto chvíli cítím, a tak jsem v úterý jela. S mou tatérkou jsme skvěle pokecaly, zasmály se a vykouzlila mi krásnou kočku na ruku, přesně podle mých představ. Myslím, že důvod, proč jsem si nechala vytetovat kočku je všem jasný – kvůli mému kocourovi Shadow. O mých tetování chystám samotný článek, takže je brzy uvidíte v lepší kvalitě.

S kocourem jsme byli před pár dny na veterině kvůli kastraci a byli jsme smutní, když jsme ho tam museli přes noc nechat. Trhalo nám to srdce a doma bez něj bylo strašně smutno a prázdno. Nakonec jsme to všichni tři zvládli a druhý den se nám Shady vrátil domů. Po příjezdu jsme ho museli aspoň trochu osprchovat, protože zapáchal a tak jsme ho vůbec poprvé koupali. Byl to docela zážitek, to vám řeknu. Chudákovi se to samozřejmě nelíbilo, takže se snažil utéct. Po zákroku byl ještě takový znavený, takže nakonec celý den prospal nebo se k nám neustále tulil. Jelikož není zrovna mazel, moc se nám to s přítelem líbilo. Teď už je to ale zase náš starý dobrý Shadow, který ztřeštěně lítá po bytě, zatímco píšu tento článek. Jsem moc ráda, že to celé proběhlo bez komplikací, protože jsem se o něj šíleně bála – co na to říct, je to prostě moje miminko.

Jelikož otevřeli obchody, s přítelem jsme vyrazili na lov dekorací a něco málo se nám podařilo pořídit. Obnovovali jsme obývací pokoj, takže to chtělo nějaké nové doplňky a myslím, že se nám podařilo vybrat opravdu pěkné věci. Zároveň jsme pořídili pár rámečků do ložnice, do kterých jsem vytiskla pár našich fotek a line arty. Také o proměně našeho obýváku chystám článek, takže se máte na co těšit. Momentálně mi dělá obrovskou radost a každý den se mnohem více těším domů.

Tento týden jsem se v práci začala zaučovat novou povinnost, konkrétně jsem dostala na starost další druh práce a musím kontrolovat, co přijíždí, odjíždí a zároveň vše evidovat, komunikovat s dodavateli aj. Původně jsem se to začala zaučovat kvůli tomu, protože má nadřízená bude mít dovolenou, takže ji budu muset zastupovat. Hned ve středu ale přišla jedna bomba, díky které se mi potvrdilo, že tuto práci budu dělat i po její dovolené. Vedoucí nám totiž oznámila, že mé “odvětví” (práce od jednoho konkrétního dodavatele, kterou řídím a mám na starost) bohužel za měsíc končí. Zprvu jsem z toho byla úplně v šoku, jelikož tuto práci dělám už od doby co jsem nastoupila, tedy celé dva roky. Přišlo to z čista jasna a nikdo z nás to nečekal. Dozvěděli jsme se, že všichni půjdeme dělat jinou práci a do teď vlastně nevím, jak se mám cítit. Na druhou stranu to bude skvělá nová zkušenost a příležitost k osobnímu růstu. Říká se, že změna je život a právě proto se k tomu snažím přistupovat co možná nejpozitivněji.

Bohužel mě tento týden v práci čekala další nemilá událost a to ta, že můj oblíbený kolega, o kterém jsem psala článek Za každou cenu být sám sebou? odchází do předčasného důchodu. Věděla jsem to již delší dobu, jelikož si mě jeden den vzal stranou a oznámil mi, že červen tu bude poslední měsíc. Tento týden však řekl, že nakonec končí už v pondělí 31. května a mě je z toho do teď velmi smutno. Zdenda je velmi inspirativní člověk, od kterého jsem se mnoho naučila a dokázali jsme spolu probrat úplně všechno. Opravdu mi bude chybět mít takového člověka ve svém životě a nejspíš budu brečet, až se s ním budu v pondělí loučit. Vím, že život půjde dál, ale mám k němu silné pouto a tak to pro mě bude obzvlášť těžké. S ostatními kolegy jsme pro něj vymysleli dárek k jeho odchodu, ale jelikož se se mnou chce rozloučit o samotě, nakreslila jsem mu ještě přání a vytiskla fotografii nás všech, aby měl vzpomínku.

To by bylo z dnešního MoonTalk všechno a jak jste si mohli přečíst, pár nápadů na nové články mám a moc se na ně těším. Samozřejmě mám v záloze i jiné, takže se máte na co těšit i vy.

Dejte mi vědět dole v komentářích, jak se v těchto upršených dnech máte vy a zatím se mějte krásně!

Share:
Reading time: 8 min

Co je to vůbec komfortní zóna? Podle Wikipedie je to “Psychický stav, ve kterém připadají věci člověku dobře známé, cítí se v klidu, v pohodě a má kontrolu nad svým okolím. Nepociťuje v něm úzkost nebo stres. V této zóně je možné dosáhnout stabilní úrovně výkonu.” Obecně se velmi doporučuje vystupovat ze své komfortní zóny, abychom překonávali svůj strach či úzkost z určitých věcí a díky tomu se cítili lépe.

Výstup z komfortní zóny znamená pro každého něco jiného a může to být opravdu cokoliv. Někdo se může bát velkých skupin lidí či akcí nebo naopak toho, být často sám. Někdo se např. bojí výšek a rozhodne se skočit padákem, aby svůj strach překonal aj.

Já osobně jsem vždy chtěla někomu pomoct v podobě darování krve nebo plazmy, ale mám strach z jehel. Každý odběr krve jsem vždy nesla opravdu špatně a proto se to ve mně začalo hádat, proč bych vlastně měla na něco takového chodit dobrovolně. Tento sen jsem v sobě na hodně dlouhou dobu pohřbila a dělala, že tam není.

Ve čtvrtek jsem pracovala s kolegyní, která chodí darovat plazmu každý druhý pátek a já se přirozeně začala vyptávat, jak to probíhá, jestli to nebolí, jak často tam chodí, kam chodí aj. Zkrátka jsem z ní vytáhla snad všechny informace, jaké jsem mohla a kolegyně mi nabídla, že mě doporučí. Hádalo se to ve mně, ale jelikož mě neustále uklidňovala, rozhodla jsem se do toho jít.

Kolegyně chodí konkrétně do odběrového místa Plasma Place v Hradci Králové a ještě ten den mě navrhla jako nového dárce. Netrvalo dlouho a z Plasma Place mi volal velmi příjemný muž, kterému jsem zodpověděla několik informací o svém stavu a domluvili jsme se na datumu mé první návštěvy, tedy 10. května v 9h ráno.

Celý víkend jsem na to musela myslet a v neděli jsem kvůli tomu málem ani neusnula. Den před odběrem jsem musela jíst dietně a vypít 2-3L čisté vody (což pro mě nebyl problém, jelikož normálně piju kolem 2L denně). Ráno jsem se nasnídala, vypila 1L vody a vyrazila na vlak. Celou cestu jsem přemýšlela nad tím, zda to zvládnu, jaké to bude, jestli tam sebou nešvihnu a jestli tam mám vážně jít. Nohy mě tam nakonec odnesly a já se ocitla před odběrovým místem. Uvědomila jsem si, že již není cesty zpět a vkročila jsem dovnitř.

V Plasma Place mě přivítaly sestřičky na recepci, jedna z nich mi řekla co a jak, založila se mnou novou kartu a dala mi papíry na vyplnění. Společně s dotazníky jsem dostala rozpustný vitamín, který jsem musela vypít, a zároveň jsem si mohla vzít dle vlastního výběru pití z lednice a sušenku. Poté jsem odevzdala vyplněné papíry sestřičce a ta mě poslala k lékařce, kde jsem zodpověděla v podstatě stejné dotazy jako v dotazníku. Lékařka byla milá a ihned mě schválila k odběru a pak již následoval samotný odběr.

V odběrové místnosti mě přivítal zdravotní bratr a velmi příjemná sestřička, která si mě vzala na starost. Zeptala se, zda tu jsem poprvé a položila mě na lehátku, abych u toho hned poprvé neseděla. Znovu mi bylo zopakováno, jak bude odběr probíhat a co dělat, kdyby mi začalo být nějakým způsobem nevolno. Sestřičce jsem sdělila, že se opravdu bojím a ona na mě byla po celou dobu moc milá, nahmatala mi žílu, já jsem se otočila jiným směrem a vpich jsem skoro vůbec necítila. Najednou řekla “A je to” a já zůstala jen civět, jak je to možný. Vůbec se to nedá srovnat s klasickým odběrem krve, jelikož při tom cítím vpich pokaždé více a vadí mi tlak, jak je krev nasávána do injekční stříkačky. Zde žádný takový nepříjemný pocit neprobíhal a já byla spokojená, že to nejhorší mám takřka za sebou.

Vedle mě byl umístěn přístroj, kam odtékala krev a následně se rozdělovala na čistou plazmu a krev. Jakmile přístroj svítil zeleně, krev odtékala v pořádku. Pokud se rozsvítila oranžová nebo červená, musela jsem mačkat balónek, abych podpořila proudění krve. Plazma odtékala do lahve a jakmile byl přístroj plný, rozsvítilo se světlo “Return”, což zahájilo proces vracení krve do mého těla, při čemž jsem pochopitelně nesměla balónek mačkat. Samotné odtékání krve mi nijak nepříjemné nebylo, překvapivě jsem se zvládla na to i podívat. Malinko nepříjemné bylo, když se mi krev vracela zpátky do těla, ale nebylo to nic hrozného.

Samotný odběr trval zhruba 40 minut a naštěstí mi při něm nebylo nijak zle. Jakmile jsem odešla, cítila jsem se trochu slabě, ale spravila to sušenka a Pepsi, které jsem v odběrovém místě dostala. Ruku jsem musela mít 4 hodiny staženou obinadlem a tak jsem ji nemohla vůbec používat. Jakmile jsem si to sundala, ruka se začala více prokrvovat a teď už je to mnohem lepší. Lékařka mi řekla, že se dnes musím šetřit a nenamáhat se, takže doma odpočívám.

Jelikož jsem byla poprvé, mou plazmu musí nejdříve otestovat, zda jsem vhodným dárcem a zda mohu začít chodit pravidelně. Já ovšem doufám, že budu moct začít chodit pravidelně, jelikož bych ráda byla takto užitečná a třeba někomu pomohla zachránit život. V jednom článku jsem četla, že pro léčbu jednoho pacienta s hemofilií na jeden rok je potřeba až 1200 odběrů plazmy od dárců a že jejich osud je přímo závislý na pomoci dobrovolných dárců, což je naprosto šílené číslo. Také proto jsem na sebe velmi pyšná, že jsem se konečně po tolika letech odhodlala a šla darovat. Všechno probíhalo v pořádku a jsem mile překvapená, jak jsem to zvládla. Také neustále žasnu nad tím, že někdo vymyslel tak úchvatný přístroj, který krásně oddělí plazmu z krve a díky kterému je možnost ji darovat potřebným.

Ne jen, že darováním můžete zachránit něčí život (což by bohatě jako odměna stačilo), ale také máte spoustu výhod v podobě kontroly vašeho zdravotního stavu, občerstvení zdarma, peněžní odměnu 700 Kč za odběr a navíc v Plasma Place mají zavedený bodový systém a při určitém množství nasbíraných bodů si můžete vybrat opravdu pěkné ceny viz. níže.

Nezbývá než doufat, že budu vhodným dárcem a třeba tím inspiruji další lidi. Když ne k darování plazmy, tak aspoň k výstupu ze své komfortní zóny, protože je to opravdu skvělý pocit.

Mějte se krásně!

Share:
Reading time: 6 min
Page 1 of 3123