Jedna dnešní konverzace mě donutila zamyslet se nad tím, jak často se sami sebe vůbec neceníme za náš pokrok v životě a za to, jak dlouhou cestu jsme vlastně ušli.

Věc se má tak, že ke mně do práce v pondělí nastoupila nová kolegyně. Nová, ale jak pro koho. Já jsem s touto paní již pracovala v jiné práci, kam jsem nastoupila krátce po škole a tato kolegyně mě vše zaučovala. Tentokrát je tomu naopak a zaučuji já ji, při čemž si říkám, že život má občas vážně smysl pro humor.

Předešlá práce byla moji úplně první prací a jelikož jsem tichý introvert, nejspíš si dovedete představit, jak jsem na dotyčnou kolegyni musela působit. Sama mi dnes řekla, zda si vzpomínám, jak jsem tenkrát nastoupila a že jsem byla velmi tichá a stydlivá. Zároveň mi sdělila, že jsem ji teď příjemně překvapila a že na ní působím úplně jinak – jsem upovídaná, sebevědomá a vím, co dělám. Obdivovala mě, že jsem dokázala tak vyrůst a že jsem dnes na takové pozici. Společně jsme se tomu zasmály a já ji vysvětlila, že je to pouze tím, že v nynější práci jsem již zpohodlnělá a zvyklá na lidi, které kolem sebe mám.

Přesto jsem se nad tím následně musela zamyslet a uznat, že má vlastně pravdu. Dříve jsem byla hromádka neštěstí, která se bála jakéhokoliv kontaktu s okolním světem a nebyla jsem si sama sebou jistá. Při každé činnosti jsem si připadala trapně a jako nemehlo, i když to tak vůbec nebylo. Měla jsem zakalenou mysl a byla přespříliš sebekritická než abych si dokázala užívat nových zkušeností. Po škole jsem měla dlouho problém zařadit se do nového stylu života a zajet si ten pracovní způsob. Dnes již mohu říct, že jsem to dokázala a přijala jsem konečně zodpovědnost za svůj život, přestože v tom občas stále tápu – však jsem také jen člověk.

Samotné mi vůbec nedošlo, jaký pokrok jsem ve svém životě udělala a jak dlouhou cestu jsem ušla, abych se dostala tam, kde jsem právě teď. Kolegyně mi díky našemu krátkému rozhovoru pomohla otevřít oči a díky ní jsem vděčná sama sobě, že jsem to nikdy nevzdala a stále šla dál.

Vyvíjela se a rostla.

A přesně toto téma mě inspirovalo k sepsání dnešního článku, jelikož jsem si uvědomila, že si často sami neuvědomujeme, jaký pokrok jsme udělali a je pro nás těžké to vidět, dokud nám to někdo nepřipomene. Jakmile ho sami nevidíme a neohlédneme se zpět, tak je jasné, že tento pokrok nedokážeme ani ocenit.

Tímto bych vám to všem ráda připomněla a poradila, abyste to právě teď udělali. Ohlédněte se zpátky v čase, ať už o rok, dva nebo klidně deset, a porovnejte se se svou dnešní verzí. Jak velkou cestu jste ušli? Jaké překážky jste dokázali překonat, abyste mohli dospět v člověka, kterým jste dnes? Je až příliš jednoduché soustředit se na cestu, která je před námi a zapomínat tak na to, odkud pocházíme a z čeho jsme vyrostli do lidí, jakými jsme dnes.

Ceňme se více za to, jací jsme a kam až jsme došli, přestože možná nejsme zatím tam, kde bychom být chtěli.

Jednou tam dojdeme, tomu věřím.

Share: