Co je to vůbec komfortní zóna? Podle Wikipedie je to “Psychický stav, ve kterém připadají věci člověku dobře známé, cítí se v klidu, v pohodě a má kontrolu nad svým okolím. Nepociťuje v něm úzkost nebo stres. V této zóně je možné dosáhnout stabilní úrovně výkonu.” Obecně se velmi doporučuje vystupovat ze své komfortní zóny, abychom překonávali svůj strach či úzkost z určitých věcí a díky tomu se cítili lépe.

Výstup z komfortní zóny znamená pro každého něco jiného a může to být opravdu cokoliv. Někdo se může bát velkých skupin lidí či akcí nebo naopak toho, být často sám. Někdo se např. bojí výšek a rozhodne se skočit padákem, aby svůj strach překonal aj.

Já osobně jsem vždy chtěla někomu pomoct v podobě darování krve nebo plazmy, ale mám strach z jehel. Každý odběr krve jsem vždy nesla opravdu špatně a proto se to ve mně začalo hádat, proč bych vlastně měla na něco takového chodit dobrovolně. Tento sen jsem v sobě na hodně dlouhou dobu pohřbila a dělala, že tam není.

Ve čtvrtek jsem pracovala s kolegyní, která chodí darovat plazmu každý druhý pátek a já se přirozeně začala vyptávat, jak to probíhá, jestli to nebolí, jak často tam chodí, kam chodí aj. Zkrátka jsem z ní vytáhla snad všechny informace, jaké jsem mohla a kolegyně mi nabídla, že mě doporučí. Hádalo se to ve mně, ale jelikož mě neustále uklidňovala, rozhodla jsem se do toho jít.

Kolegyně chodí konkrétně do odběrového místa Plasma Place v Hradci Králové a ještě ten den mě navrhla jako nového dárce. Netrvalo dlouho a z Plasma Place mi volal velmi příjemný muž, kterému jsem zodpověděla několik informací o svém stavu a domluvili jsme se na datumu mé první návštěvy, tedy 10. května v 9h ráno.

Celý víkend jsem na to musela myslet a v neděli jsem kvůli tomu málem ani neusnula. Den před odběrem jsem musela jíst dietně a vypít 2-3L čisté vody (což pro mě nebyl problém, jelikož normálně piju kolem 2L denně). Ráno jsem se nasnídala, vypila 1L vody a vyrazila na vlak. Celou cestu jsem přemýšlela nad tím, zda to zvládnu, jaké to bude, jestli tam sebou nešvihnu a jestli tam mám vážně jít. Nohy mě tam nakonec odnesly a já se ocitla před odběrovým místem. Uvědomila jsem si, že již není cesty zpět a vkročila jsem dovnitř.

V Plasma Place mě přivítaly sestřičky na recepci, jedna z nich mi řekla co a jak, založila se mnou novou kartu a dala mi papíry na vyplnění. Společně s dotazníky jsem dostala rozpustný vitamín, který jsem musela vypít, a zároveň jsem si mohla vzít dle vlastního výběru pití z lednice a sušenku. Poté jsem odevzdala vyplněné papíry sestřičce a ta mě poslala k lékařce, kde jsem zodpověděla v podstatě stejné dotazy jako v dotazníku. Lékařka byla milá a ihned mě schválila k odběru a pak již následoval samotný odběr.

V odběrové místnosti mě přivítal zdravotní bratr a velmi příjemná sestřička, která si mě vzala na starost. Zeptala se, zda tu jsem poprvé a položila mě na lehátku, abych u toho hned poprvé neseděla. Znovu mi bylo zopakováno, jak bude odběr probíhat a co dělat, kdyby mi začalo být nějakým způsobem nevolno. Sestřičce jsem sdělila, že se opravdu bojím a ona na mě byla po celou dobu moc milá, nahmatala mi žílu, já jsem se otočila jiným směrem a vpich jsem skoro vůbec necítila. Najednou řekla “A je to” a já zůstala jen civět, jak je to možný. Vůbec se to nedá srovnat s klasickým odběrem krve, jelikož při tom cítím vpich pokaždé více a vadí mi tlak, jak je krev nasávána do injekční stříkačky. Zde žádný takový nepříjemný pocit neprobíhal a já byla spokojená, že to nejhorší mám takřka za sebou.

Vedle mě byl umístěn přístroj, kam odtékala krev a následně se rozdělovala na čistou plazmu a krev. Jakmile přístroj svítil zeleně, krev odtékala v pořádku. Pokud se rozsvítila oranžová nebo červená, musela jsem mačkat balónek, abych podpořila proudění krve. Plazma odtékala do lahve a jakmile byl přístroj plný, rozsvítilo se světlo “Return”, což zahájilo proces vracení krve do mého těla, při čemž jsem pochopitelně nesměla balónek mačkat. Samotné odtékání krve mi nijak nepříjemné nebylo, překvapivě jsem se zvládla na to i podívat. Malinko nepříjemné bylo, když se mi krev vracela zpátky do těla, ale nebylo to nic hrozného.

Samotný odběr trval zhruba 40 minut a naštěstí mi při něm nebylo nijak zle. Jakmile jsem odešla, cítila jsem se trochu slabě, ale spravila to sušenka a Pepsi, které jsem v odběrovém místě dostala. Ruku jsem musela mít 4 hodiny staženou obinadlem a tak jsem ji nemohla vůbec používat. Jakmile jsem si to sundala, ruka se začala více prokrvovat a teď už je to mnohem lepší. Lékařka mi řekla, že se dnes musím šetřit a nenamáhat se, takže doma odpočívám.

Jelikož jsem byla poprvé, mou plazmu musí nejdříve otestovat, zda jsem vhodným dárcem a zda mohu začít chodit pravidelně. Já ovšem doufám, že budu moct začít chodit pravidelně, jelikož bych ráda byla takto užitečná a třeba někomu pomohla zachránit život. V jednom článku jsem četla, že pro léčbu jednoho pacienta s hemofilií na jeden rok je potřeba až 1200 odběrů plazmy od dárců a že jejich osud je přímo závislý na pomoci dobrovolných dárců, což je naprosto šílené číslo. Také proto jsem na sebe velmi pyšná, že jsem se konečně po tolika letech odhodlala a šla darovat. Všechno probíhalo v pořádku a jsem mile překvapená, jak jsem to zvládla. Také neustále žasnu nad tím, že někdo vymyslel tak úchvatný přístroj, který krásně oddělí plazmu z krve a díky kterému je možnost ji darovat potřebným.

Ne jen, že darováním můžete zachránit něčí život (což by bohatě jako odměna stačilo), ale také máte spoustu výhod v podobě kontroly vašeho zdravotního stavu, občerstvení zdarma, peněžní odměnu 700 Kč za odběr a navíc v Plasma Place mají zavedený bodový systém a při určitém množství nasbíraných bodů si můžete vybrat opravdu pěkné ceny viz. níže.

Nezbývá než doufat, že budu vhodným dárcem a třeba tím inspiruji další lidi. Když ne k darování plazmy, tak aspoň k výstupu ze své komfortní zóny, protože je to opravdu skvělý pocit.

Mějte se krásně!

Share:
Reading time: 6 min