Je zvláštní, na kolik nás dovede ovlivnit jeden člověk.

Můžete byt sebevíc šťastní, ale přijde někdo a dokáže vám, že nejste. Naopak vám může do života vstoupit někdo, kdo vám ukáže jak být opravdu šťastní, když se tak zrovna necítíte. Jindy zase my ovlivníme životy jiných lidí, ať už cíleně nebo nevědomě, a opět, může to být hezkým směrem či nikoliv. Náš svět se díky těmto interakcím dokáže pěkně zatočit a někdy dokonce i zatřást.

Přála bych si v tom najít nějaký ten balanc, jelikož se v tomto běhu občas až moc ztratím a někdy díky tomu zapomenu, kým vlastně jsem.

Nebo naopak objevuji svou pravou tvář?

Občas v tom všem mám takový zmatek, že jsem z toho velmi nesvá. Možná je to tím, že jsem stále ve věku, kdy se hledám a tak nejsem úplně vyrovnaným člověkem.

Člověkem, který se opravdu do hloubky zná.

Díky tomu si uvědomuji, že mám stále na čem pracovat a že je to běh na dlouhou trať. Jelikož jsem vysoce citlivý typ, často zaměňuji emoce jiných za ty moje a nemohu se v tom vyznat. Rozeznat je od sebe.

Někdy to dokážu hned, jindy mi to trvá déle.

Přála bych si, aby všichni kolem mě byli šťastní a snažím se lidem pomáhat, být tu pro ně a podporovat je. Občas to však dělám na úkor sebe, jelikož je upřednostňuji. Někdy je lehčí řešit věci druhých, než ty svoje a já díky tomu zapomínám na sebe. Neumím rozeznat tu hranici, kdy je to ještě v pořádku a kdy už ne, přestože to myslím dobře.

Musím se zase stáhnout trochu do sebe a začít myslet na to, co by učinilo šťastnou mě. Musím začít být v tomto ohledu více sobecká, jelikož jsem to dříve uměla, ale po cestě jsem to jaksi ztratila.

Pokud tedy hledáš štěstí a chceš ho dávat ostatním, ale i ho dostávat zpět – začni u sebe.

Na konci dne si vždy zůstaneš jen ty sám/sama.

Share:
Reading time: 2 min

Stojí to za to? A umíš to vůbec?

V práci mám staršího kolegu (kolem šedesáti let), který to umí. Je sám sebou, každým dnem, každou vteřinou. Já osobně ho za to velmi obdivuji a nepřestávám se bavit tím, jak neskutečně si užívá být takový, jaký je. Jak je upřímný k ostatním, ale hlavně sám k sobě.

Lidi jsou různí, to už doufám, všichni víme. Každý má své chyby a nám nezbývá nic jiného, než je po většinu času tolerovat a zkrátka všechny lidi přijímat takové, jací jsou. Přirozeně se některým lidem můžeme vyhýbat, pokud nám opravdu nesedí.

Je to v pořádku.

V práci se však často setkávám s negativními reakcemi právě na zmiňovaného kolegu a ač se snažím sebevíc, nedokážu pochopit proč tomu tak je. Přeci když dokážou přijmout všechny ostatní, proč zrovna jeho ne? Možná z něho nějakým způsobem cítí, že ukazuje svou pravou podstatu.

Možná je to děsí.

Možná je děsí, že jeho to vůbec neděsí.

Nezabývá se tím, co si o něm kdo pomyslí, protože je svůj a on nejlíp ví, jaký je a jaký naopak není. Nebojí se, že by ho lidé odmítli kvůli tomu, jaký je, protože si až moc dobře uvědomuje, že takové lidi ve svém životě vůbec nepotřebuje.

Má sebe a na tom přeci nejvíce záleží.

Už od začátku našeho seznámení jsem z něho cítila něco víc. Pravost. Upřímnost. Laskavost. Tak trochu spřízněnou duši. Okamžitě jsme si spolu sedli a do dnes máme několik hlubokých témat, které s radostí rozebíráme. Pokaždé, vedeme-li nějakou konverzaci, cítím z něho porozumění a spřízněnost. Dokážeme spolu rozebrat absolutně všechno a je mi líto, že takových lidí nemám ve svém životě více.

Například ho vždy zajímala má tetování a když si na podzim všiml, že mám nové, ihned mi řekl několik významů, co si myslí, že by to pro mě mohlo znamenat. Překvapil mě, protože do mě vážně vidí. Jakmile se dozvěděl, co pro mě ve skutečnosti znamená, neměl slov. Měl pouze čistou radost z toho, že na sobě chci pracovat v takovém směru a že mu určitým způsobem připomínám jeho. Popřál mi spoustu štěstí a sil na mou cestu a řekl, že mě kdykoliv rád podpoří a pomůže.

Ta cesta se týká seberozvoje a vyznání se sama v sobě. Ve svých emocích a pocitech.

Chci tak najít sama sebe a zjistit, co to vlastně znamená.

Naučit se být sama sebou a to za každou cenu.

Ano, myslím, že to za to vážně stojí.

Share:
Reading time: 2 min

Jedna dnešní konverzace mě donutila zamyslet se nad tím, jak často se sami sebe vůbec neceníme za náš pokrok v životě a za to, jak dlouhou cestu jsme vlastně ušli.

Věc se má tak, že ke mně do práce v pondělí nastoupila nová kolegyně. Nová, ale jak pro koho. Já jsem s touto paní již pracovala v jiné práci, kam jsem nastoupila krátce po škole a tato kolegyně mě vše zaučovala. Tentokrát je tomu naopak a zaučuji já ji, při čemž si říkám, že život má občas vážně smysl pro humor.

Předešlá práce byla moji úplně první prací a jelikož jsem tichý introvert, nejspíš si dovedete představit, jak jsem na dotyčnou kolegyni musela působit. Sama mi dnes řekla, zda si vzpomínám, jak jsem tenkrát nastoupila a že jsem byla velmi tichá a stydlivá. Zároveň mi sdělila, že jsem ji teď příjemně překvapila a že na ní působím úplně jinak – jsem upovídaná, sebevědomá a vím, co dělám. Obdivovala mě, že jsem dokázala tak vyrůst a že jsem dnes na takové pozici. Společně jsme se tomu zasmály a já ji vysvětlila, že je to pouze tím, že v nynější práci jsem již zpohodlnělá a zvyklá na lidi, které kolem sebe mám.

Přesto jsem se nad tím následně musela zamyslet a uznat, že má vlastně pravdu. Dříve jsem byla hromádka neštěstí, která se bála jakéhokoliv kontaktu s okolním světem a nebyla jsem si sama sebou jistá. Při každé činnosti jsem si připadala trapně a jako nemehlo, i když to tak vůbec nebylo. Měla jsem zakalenou mysl a byla přespříliš sebekritická než abych si dokázala užívat nových zkušeností. Po škole jsem měla dlouho problém zařadit se do nového stylu života a zajet si ten pracovní způsob. Dnes již mohu říct, že jsem to dokázala a přijala jsem konečně zodpovědnost za svůj život, přestože v tom občas stále tápu – však jsem také jen člověk.

Samotné mi vůbec nedošlo, jaký pokrok jsem ve svém životě udělala a jak dlouhou cestu jsem ušla, abych se dostala tam, kde jsem právě teď. Kolegyně mi díky našemu krátkému rozhovoru pomohla otevřít oči a díky ní jsem vděčná sama sobě, že jsem to nikdy nevzdala a stále šla dál.

Vyvíjela se a rostla.

A přesně toto téma mě inspirovalo k sepsání dnešního článku, jelikož jsem si uvědomila, že si často sami neuvědomujeme, jaký pokrok jsme udělali a je pro nás těžké to vidět, dokud nám to někdo nepřipomene. Jakmile ho sami nevidíme a neohlédneme se zpět, tak je jasné, že tento pokrok nedokážeme ani ocenit.

Tímto bych vám to všem ráda připomněla a poradila, abyste to právě teď udělali. Ohlédněte se zpátky v čase, ať už o rok, dva nebo klidně deset, a porovnejte se se svou dnešní verzí. Jak velkou cestu jste ušli? Jaké překážky jste dokázali překonat, abyste mohli dospět v člověka, kterým jste dnes? Je až příliš jednoduché soustředit se na cestu, která je před námi a zapomínat tak na to, odkud pocházíme a z čeho jsme vyrostli do lidí, jakými jsme dnes.

Ceňme se více za to, jací jsme a kam až jsme došli, přestože možná nejsme zatím tam, kde bychom být chtěli.

Jednou tam dojdeme, tomu věřím.

Share:
Reading time: 3 min

Občas přemýšlím nad tím, proč si pamatujeme určité vzpomínky a jak nás tyto momenty ovlivnily.

Jak nás definují – ať už v tom dobrém smyslu, či špatném.

Proč jsou pro nás a naší mysl tak významné. Proč právě tyto vzpomínky zapůsobily na naši mysl a nepřišly v zapomnění jako spousta dalších. Čím nás daný moment ovlivnil a do jaké míry.

Myslím, že některé z těchto vzpomínek nám mohou pomoci na cestě k sebepoznání a tomu, abychom si více porozuměli. Poznali se. Musíme je však rozebrat, analyzovat a snažit se je pochopit jako celek, tak i veškeré maličkosti, které přináší. Nemám na mysli vzpomínky, kterých je plno a jsou podobné, nýbrž ty, které v nás něco zanechají.

Pocit, který z té vzpomínky máme a nutí nás prožívat ji znovu a znovu.

Věřím, že není bezvýznamné, jak v nás některé vzpomínky žijí. Jsou dny, kdy mám opravdu hloubavou náladu, zastavím se u určitého momentu ve vzpomínkách a dumám nad tím, co pro mě znamená. Zda pomohl utvořit mou osobnost nějakým způsobem a jestli dobrým či špatným směrem. Toto zastavení se mi pomáhá více pochopit, jaký jsem člověk a proč taková jsem. Jakmile dokážu pochopit danou vzpomínku, nemám již potřebu se k ní nadále vracet a cítím se ihned lépe.

Zase o kousek blíže k sobě samé.

Dříve jsem se těmto myšlenkám spíše vyhýbala, jelikož jsem se bála určité vzpomínky pochopit a tzv. se v nich hrabat. Měla jsem strach, co objevím. Co o sobě zjistím a jestli to bude dobré nebo špatné? Rozebírat své vzpomínky, ať už z dětství nebo puberty, může být velmi bolestivou záležitostí, ale jakmile projdete tím bolestivým procesem, dostanete se na konec, který je skvělý. Konec, díky kterému budete moct danou věc uzavřít a uvolnit se. Pohnout se dál. Tyto vzpomínky nás učí.

Dnes už vím, že tyto věci musím dělat pro dobro sebe.

Pro sebe.

Je to jedna z mnoha cest k sebelásce a sebepoznání a jsem pyšná na to, že už se nebojím na tuto cestu vydat, ať už mě na ní čeká cokoliv. Jsem připravena to zjistit, ale hlavně přijmout.

Buď taky.

Vrať se zpátky k sobě.

Share:
Reading time: 2 min