Cítím všechno a zároveň vůbec nic.

Sama tomu nerozumím.

Jsem jako sopka plná emocí připravená bouchnout, ale zároveň prázdná jako váza na mém stole.

Jsem bílá a černá.

Někdy můžu udělat vše správně, ale stejně je všechno vlastně špatně.

Někdy ať udělám cokoliv, není to dostatečné.

Pro ostatní.

Pro mě?

Mám temno v hlavě a jsem mimo.

Jsem smutná, po ránu opuchlá od včerejšího pláče a přemýšlím, jak se tohle vždy stane?

Nečekaně.

Říkám si, jak se cítím dobře a pak najednou přijde stav, kdy je pro mě vše zbytečné.

Prázdné životy. Prázdné cesty.

Nedokážu to vidět jinak.

Úzkost se mně zmocní, jako kdyby nikdy neodešla a opět se stává paní mé hlavy.

Bojuji s tím, ale občas je to těžké.

Téměř nezvladatelné.

Chci to vůbec zvládnout?

Občas mi nedochází, že boj o duševní zdraví je nejspíš boj na celý život.

Že někdy to budu zvládat lépe a jindy vůbec.

Ať už se snažím udělat vše pro svou duševní pohodu, někdy prostě vůbec nic nepomáhá a nezbývá mi nic jiného, než toto nepříjemné období zkrátka jenom přečkat.

Přežít.

A věřit, že se to zas otočí a bude lépe.

Protože bude.