Čas zastavit a začít znovu

Dospělo to do fáze, kdy jsem si musela říct o pomoc. Snažila jsem se své úzkostné stavy zvládat sama, jak jen jsem mohla, ale bohužel to nebylo dostatečné. Někdy uprostřed listopadu jsem si konečně dokázala přiznat, že to sama již nezvládnu a objednala se k lékaři. Stálo mě to veškeré mé úsilí, ale zvládla jsem to.

Objednala jsem se 15. listopadu a bylo to, jako kdybych podvědomě tušila, co přijde. Dva dny na to jsem jela s mamkou klasicky na nehty do Hradce a už když jsme tam přišly jsem si připadala nesvá a nervózní. Seděla jsem u stolu, paní mi tvořila nehty a mě začínalo být stále hůř. Náhlá bolest zad, hlavy a krku. Nevěděla jsem, jak mám sedět. Do toho se přidaly studené a necitlivé ruce, měla jsem pocit, jako kdybych je nedokázala ovládat a jako by vlastně ani nebyly moje. Jako kdyby moje tělo nebylo moje.

Paní to na mě musí vidět, nebo ne? Všichni to na mě vidí. Co to se mnou je? Prostě seď v klidu a bude to dobrý. Ale co když ne? Proč mě najednou tak píchá na hrudi? Já se snad zblázním. Je to infarkt? Proč mě tak bolí ruka? Ne, prostě jen dýchej zhluboka a bude to v pořádku. Ne nebude, pokud tady budu sedět ještě chvíli, tak umřu. Musím odsud odejít nebo se stane něco strašného. Kdo mi zavolá pomoc? A nebude už pozdě?

Soustředění na můj dech celou situaci jen zhoršilo, jelikož mi začalo šíleně bít srdce, nejdříve v hrudi a pak se přesunulo do krku. Celé mé tělo polil studený pot a to už jsem se zvedala a volala na mamku, že si musím lehnout nebo to se mnou sekne. Jakmile jsem vstala, celá jsem se rozklepala a sotva jsem došla na lehátko na pedikúru, které bylo hned za mnou. Slyšela jsem, jak mi mamka vyděšeně říká, že jsem bledá a ptá se co se děje. Vnímala jsem i to, jak na mě najednou všichni v místnosti koukají, ale soustředila jsem se jen na to dojít na to lehátko. Jakmile jsem si lehla, tak se to trochu zlepšilo a asi po 5 minutách jsem byla schopna vrátit se na židli a pokračovat. Byla jsem však vyděšená, traumatizovaná co se vlastně stalo a proč mě moje tělo ale i mysl takhle zradili. Ještě dobrou hodinu po tomto zážitku jsem se pořád klepala a nedokázala si vysvětlit, co to vlastně bylo.

Bylo to tím vzduchem? Nebo mám nízký cukr? A co když to bylo něco úplně jiného? Nejsem nějak nemocná?

Nakonec jsem si to vysvětlila prostě tím vzduchem a že jsem měla nejspíš nízký cukr. Přesto jsem byla celé odpoledne po tomto zážitku unavená a naprosto bez nálady.

Další dny jsem z toho byla špatná a bála se, že se to bude opakovat, ale snažila jsem se na to nemyslet. Co se bohužel nestalo, čtyři dny poté jsem to zažila opět a to v práci. Přišlo to rychle a úplně mě to paralyzovalo a opět jsem byla přesvědčena, že v tu chvíli umřu a nikdo mi už nepomůže. Z toho strachu jsem se běžela schovat na záchod a bohužel jsem se z toho i pozvracela. Když odeznělo to nejhorší, řekla jsem to kolegyni, aby věděla, co se mnou je a ta se mě snažila uklidňovat, což mi nakonec po nějaké době pomohlo.

Po této zkušenosti mi došlo, že to tedy nebylo vzduchem ani nízkým cukrem, takže jsem začala samozřejmě googlit a narazila jsem na pojem panická ataka.

Jakmile jsem tyto zážitky svěřila své doktorce, potvrdila mi, že jsem zažila panické ataky. Je to stav, při kterém se mi nemůže nic stát, ale je to velmi nepříjemné. Tělo mi tím prý říká, že už toho stresu je prostě moc a musím zastavit. Že už to nezvládá.

I tak mě to vyděsilo a vlastně ještě stále děsí.

Je to takový paradox, mít strach ze strachu.

Po návštěvě doktorky mi byla stanovena (znovu potvrzena) diagnóza a dostala jsem na to léky. Zároveň jsem dostala téměř na měsíc neschopenku, abych si odpočinula a nabrala síly. Je to pro mě taková příležitost zastavit a zase začít znovu.

Nikdy by mě nenapadlo, že moje úzkostné stavy mě jednou dovedou i k panickým atakám, ale here I am. Mám z toho dost smíšené pocity a nějak se snažím jen přijít na to, jak s tím naložit a jak jít dál.

Prosím, nepodceňujte své psychické zdraví, protože je velmi důležité.

Nebojte se, říct si o pomoc, když už to sami nezvládáte.

Není to ostuda.