Dnes jsou to čtyři roky.

Čtyři roky, co si opustil svou tělesnou schránku a zanechal tak v mém srdci díru, jakou doposud nepoznalo. Čtyři roky od té doby, co si tě vzala nemoc zbytečně brzy.

Nebudu lhát a tvrdit, že na tebe myslím každý den, nosím tě však stále u sebe, ve svém srdci, a věřím, že mě strážíš kdykoliv to potřebuji.

Pokud máš možnost, věřím, že se sem na nás občas chodíš dívat, jak se máme a zkontrolovat nás, ale doufám, že většinu svého času trávíš někde, kde se máš hezky. V nebe nevěřím, přesto doufám, že jsi na místě, kde máš klid, spokojenost, zdraví a plno lásky.

Ne každý má to štěstí pronést pěkná a milá poslední slova. Ta má byla sice přes sms zprávu, ale jsem za ně vděčná.

“Myslím na tebe dědo, zítra dej vědět. Mám tě ráda”

Do dnes to mám v hlavě, jakoby to bylo včera. Do dnes myslím na to, jak si mi následně volal a já to nezvedla, protože jsem se zrovna koupala. Do dnes myslím na to, jak si poté volal taťkovi a já už díky tomu neměla potřebu volat ti zpatky. Do dnes myslím na to, jak jsem propásla poslední možnost s tebou mluvit.

Kéž bych ti tehdy zavolala.

Dnes jsou to čtyři roky.

Čtyři roky, od doby, kdy jsem objala mamku tak silně a poprvé nenacházela ta správná slova. Jen jsem ji držela a snažila se absorbovat její bolest, ačkoliv jsem věděla, že to není možné.

Říká se, že když člověk někoho ztratí, pamatuje si přesně kdy a kde se tu novinu dozvěděl. U mě to není jinak a kdykoliv na tebe myslím, nutí mě to prožívat si tuto chvíli znovu a znovu.

Dnes jsou to čtyři roky.

Čtyři roky, co si odešel a přesto nám všem chybíš stále stejně. Mohla bych zde pokračovat a napsat například, jak mě mrzí, že jsem ten čas s tebou nevyužila lépe a nepoznala tě více do hloubky. Že přemýšlím nad tím, jaké by to bylo kdyby. Jenže nemá smysl utápět se v “co by kdyby” a tak tě raději nechám odpočívat. Řeknu snad už jen to, že mi moc chybíš, mám tě ráda a jsem vděčná za to, že jsem tě měla ve svém životě.

Dnes jsou to čtyři roky.

Čtyři roky.

Bolí mě z toho srdce, jak ten čas neuvěřitelně letí.