MOONTALK #02

Ahoj! Jelikož jsem delší dobu nepřispívala pravidelně, rozhodla jsem se sepsat MoonTalk číslo 2. V posledních dnech cítím, že už ve mně zase roste touha po tom psát blog a být aktivní i v tom internetovém světě. Co se týče toho reálného, stalo se mi toho celkem hodně a zároveň vlastně nic moc. O některých věcech tu psát ani nemohu, protože jsou až moc osobní, ale něco málo tu určitě zmínit mohu.

V posledním (a vlastně i prvním) MoonTalku jsem psala, že mi bude odcházet jeden z nejmilejších kolegů, jaké jsem kdy poznala. Loučení s ním bylo opravdu těžké, smutné, ubrečené, ale zároveň úsměvné a šíleně dojemné. Předali jsme si nakonec i nějaké hmotné dárky, ale to hlavní, co jsme si předali, nemělo hmotnou podobu. Byla to přátelská láska, podpora a několik zkušeností. Několik prvních dní (čti týdnů) bylo pro mě v práci těžkých a kolega mi opravdu moc chyběl, ale jelikož čas léčí a nezastavuje se pro nikoho, i já jsem si musela zvyknout a naučila se v tom chodit sama.

Přítel na mě viděl, že jsem z kolegy odchodu špatná a tak mě jeden víkend vytáhl na procházku na rozhlednu, kterou máme blízko od našeho města (3,5 km). Na této rozhledně jsem byla jen jednou se svou kamarádkou a bylo to večer, takže to pro mě byl úplně nový zážitek a hlavně jsme tam šli pěšky. Cestou tam to nebylo moc příjemné, protože jsme museli jít po hlavní, ale zpět jsme to vzali přes Ratibořice, kde už byla pěší. Výhled tam byl opravdu moc pěkný a počasí se také povedlo.

Také jsem se toto léto byla nechat očkovat a díky tomu jsem nemusela pokaždé shánět test, když jsem někam jela. Obě dávky jsem přežila naprosto v pořádku, jen mě pár dní bolela ruka. Očkovat jsem se nechala v nejbližším centru a tím je pro mě nemocnice Náchod. Co vy a očkování – byli jste, chystáte se nebo nepůjdete vůbec? V mém okolí jsou na to dost rozdílné názory a mě zajímá ten váš.

Co se týče práce, proběhlo hned několik změn. Skončila mi moje oblíbená práce, na které jsem začínala jako první a bylo divné vidět ten prázdný prostor, když tam ta práce nebyla. Cítila jsem, že potřebuji změnu a začala jsem hledat jinou práci. Byla jsem celkem zoufalá a nenacházela moc nabídek, které by mě zaujaly. Nakonec jsem však narazila na jednu pozici ve firmě, která mi byla sympatická. Upnula jsem se na tuto nabídku na tolik, že jsem prostě věřila, že buď dopadne tohle a nebo nic. Čas ubíhal a já už přestávala věřit, že by to mohlo dopadnout, ale pak se stal zázrak a já byla pozvána na online pohovor. V den pohovoru jsem byla nervózní, jako snad ještě nikdy a to hned z několik důvodů – na pohovoru jsem byla naposledy před 2 lety, spousta se toho změnila, nevěřila jsem si a hlavně jsem se nikdy neúčastnila online pohovoru. Přesto vše jsem pohovor zvládla s úsměvem a pozitivním myšlením, paní se se mnou dokonce i zasmála a dva dny po pohovoru mi zavolali, že jsem se jim moc líbila a byli by rádi, kdybych k nim co nejdříve nastoupila. Byla jsem naprosto unešená a zároveň ve stresu. Čekalo mě oznámení výpovědi v mé stávající práci a musela jsem se k tomu chvíli přemlouvat, ale nakonec jsem to zvládla. Prvotní reakce mé nadřízené mě upřímně docela zklamala, jelikož mi na to nic moc neřekla a já ve skrytu duše tak nějak doufala, že bude víc smutná a že jim budu chybět. Druhý den se to však celé otočilo, jelikož za mnou přišla právě tato nadřízená společně s ředitelem a vzali si mě stranou. Oba mě přemlouvali, ať zůstanu, vyjádřili, že jsou beze mně bezradní a vědí, že nenajdou někoho, jako jsem já. No, nebudu lhát, hodně mi to polichotilo a byla jsem z toho v rozpacích. Ředitel mi nabídl větší peníze než na jaké jsem měla nabídku v jiné firmě a po pár dnech přemýšlení jsem se rozhodla zůstat. Má pracovní náplň se časem změní a nový platový výměr už mám podepsaný. Byla to opravdu bláznivá a nervyrvoucí zkušenost, ale věřím, že v této práci budu spokojenější a stále zde budu mít dost prostoru pro růst, což mi dříve chybělo. Celou tuto událost považuji za úspěch a velký posun jak v kariéře, tak v mém psychickém rozpoložení.

Abych ale nemluvila pouze o práci, byli jsme s přítelem na dovolené kousek od Pardubic. Objednali jsme si přes AirBnb celý dům pro sebe včetně velké zahrady a bazénu. Upřímně, byl to větší dům než bychom my dva kdy potřebovali, ale bylo skvělé vyzkoušet si mít pro sebe tak velké prostory. Přestože počasí bylo ten týden celkem aprílové, dovolenou jsme si užili a bylo fajn na chvíli zmizet z našeho malého městečka a ochutnali jsme jedny z nejlepších burgerů.

Také jsem si splnila možná trošku bláznivý sen a tím bylo „opít se a nechat si udělat spontánně tetování“. Vždycky jsem to viděla ve filmech a říkala si „zajímalo by mě, zda tohle někdy zažiju“ a nakonec ano. Byla to sranda a jsem vděčná, že jsem měla v záloze pár nápadů, takže to nakonec dopadlo naprosto skvěle a s oběma tetováními jsem spokojená. Už dříve jsem vám slibovala článek o všech mých tetováních, tak doufám, že teď to nezůstane jen u slibů a konečně ten článek v blízké době sepíšu.

V létě jsem také konečně poprvé viděla svou neteř Theu od mého staršího brášky. Je tak kouzelná, že jsem z ní byla úplně hotová a chvílemi jsem měla pocit, jako by mi tikaly mateřské hodiny (naštěstí se zas zastavily). Bylo fajn je vidět pohromadě jako celou rodinku a byla jsem vděčná za to, že trávíme všichni společně čas. Přesně při takovýchto chvílích si uvědomuji, jak moc je pro mě rodina důležitá a nikdy bych neměnila tu svou za jinou. Když nejsme zrovna všichni pohromadě, ráda trávím čas aspoň se svými rodiči, jelikož jsou to pro mě moji nejlepší přátelé a obzvlášť v létě rádi posedíme na pivu. Věřím, že někomu to může připadat zvláštní, ale mě to vůbec nevadí, protože to jsou pro mě ti nejdůležitější lidi na světě a jsem vděčná za momenty s nimi. Také jsme se s přítelem snažili sblížit naše rodiče, což si myslím, že se nám povedlo pěkně. Byla jsem v Náchodě s mými rodiči, přítelovou maminkou a její kamarádkou na koncertě skupiny Kabát, na kterých jsem vyrůstala a bylo to úžasný!

Jako každý rok i letos byla v našem městě pouť, na kterou jsem vyrazila nejdříve s rodiči a svou neteří Eliškou. S nimi jsem byla také v zoo ve Dvoře Králové nad Labem, ale o tom jsem psala samostatný článek. Na večer jsem na pouť zašla i se svou tehdy nejlepší kamarádkou, o které jsem se již párkrát zmiňovala v několika článcích (mladší kolegyně). Bohužel to nakonec mezi námi nedopadlo tak, jak jsem si představovala a naše cesty se rozešly jinými směry. Ona má pocit, že jsem ji zradila a nechce si to nechat vymluvit, takže jsem to nakonec vzdala. Občas narazíme v životě na lidi, kteří nás mají něco naučit nebo nám ukážou nějakou naší vlastnost, na které musíme zapracovat. Upřímně mě to zprvu hodně bolelo a nechápala jsem, co se to mezi námi vlastně stalo. Časem jsem pochopila, že si z této situace mám něco odnést a neutápět v tom své pocity. Nelitovat sebe, ani ji. Jestli mě to něco naučilo, pak je to být více opatrnější, co se týče mého soukromí a dávat si více pozor na to, koho si pouštím do svého srdce a komu nabízím pomoc. Nebudu však tvrdit, že jsem vůči této situaci již lhostejná, jelikož se to stalo nedávno a je to pro mě ještě hodně čerstvé a bolestivé. Po dlouhé době jsem si pustila někoho nového do svého života a nakonec mi to ublížilo. Přestože se stalo, co se stalo – pořád budu hezky vzpomínat na to období předtím a to už mi nikdo nevezme.

Bydlím kousek od přehrady Rozkoš, kde se dá zajít na dělící hráz z jedné strany. Tuto stranu jsem viděla již několikrát, ale tu druhou pouze párkrát. Pokaždé jsem tam byla na kole, ale jednoho dne jsme se s přítelem vydali pěšky. Bohužel jsme si na to vybrali jeden z nejvíce slunečných a teplých dní, což nebyl vůbec dobrý nápad, protože jsme skoro celou cestu šli po otevřeném poli bez stínu. I tak to ale za to stálo a výlet se mi moc líbil. Jednoho dne jsme spolu také poprvé vyjeli autem na vyhlídku, kde jsme si udělali menší piknik. Toto léto jsem také konečně poznala přítele nejlepší kamarády, kteří mi okamžitě padli do oka a už teď vím, že bych s nimi ráda trávila více času. Když se za tímto časem ohlédnu, dá se říct, že skoro každý víkend jsme měli něco naplánovaného a snažili se s někým vídat, což bylo opravdu skvělé a pro mě vcelku dost nové.

Toto léto pro mě bylo a stále je hodně náročné emocionálně a po psychické stránce. Několikrát jsem se ztratila v jiných lidech, ale i v sobě. Našla jsem se a pak zase ztratila. Stále se hledám a snažím se najít v tom všem nějaký balanc. Východ, tím správným směrem. Věřím, že mě toto období má něco naučit a mám díky tomu více poznat, jaký jsem člověk. Pociťuji na sobě, že mi zase začíná chybět ten čas trávený o samotě a můj introvert ve mně křičí. Pravděpodobně i proto jsem teď delší dobu nepsala, protože je pro mě těžké vyznat se sama v sobě a měla jsem pocit, že najednou nemám světu co předat. Přesto, jsem pozitivní člověk a věřím, že všechno nakonec dopadne tak, jak má. Tímto bych také ráda omluvila svou neaktivitu v tomto internetovém světě a stejně tak na vašich blocích. Doufám, že už se sem k vám zase dokážu vrátit a komentovat vaše články tak, jako vy komentujete ty moje, za což jsem vám všem moc vděčná a patří vám jedno velké DÍKY za to, že jste tu se mnou vydrželi i přes mou neaktivitu. Moc si toho cením!

Samozřejmě se toho za tu dobu stalo o hodně více, ale jsou věci, o kterých tu psát nechci a nebo si je chci nechat jen tak pro sebe. Uložené v srdci.

Jaké jste měli/máte léto vy?

Mějte se krásně!