V práci mám kolegyňku, která je o 2 roky mladší než já a začínám zjišťovat, že se opravdu velmi sbližujeme. Zajímám se o ni a ona zase o mně. Pomalu ji beru jako svou mladší sestru, která mi je v mnoha ohledech tak moc podobná, až mě to občas děsí. Jako kdyby to byla moje náctiletá verze nebo si z ni aspoň část vzala. Zrovna včera jsme si povídaly o ničem a o všem, a na mě padla myšlenka, že ji začínám mít opravdu ráda. Dokonce jsem se přistihla, že vůči ni začínám mít ochranářské tendence.

Následně mi ihned došlo, že vlastně nemám žádnou nejlepší kamarádku.

V podstatě by se dalo říct, že nemám pořádně ani žádnou velmi blízkou a z tohoto uvědomění mi začalo byt velmi smutno. Došlo mi, jak moc mi chybí povídat si s dívkou – nepočítám do toho psaní nebo volání, ale opravdovou konverzaci, kdy můžete vnímat toho druhého, jak mluví, gestikulace aj. Většinu času trávím s přítelem, se kterým můžu sice probrat úplně vše, ale tu holčičí stránku mi holt nenahradí (ani bych nechtěla upřímně). Celá ta myšlenka “Nemám nejlepší kamarádku” se na mě včera usadila a nějak nemá chuť odejít.

A tak ji hledám všude. Nacházím ji po kouskách.

V kolegyních.

V mé sestře a její dceři.

V mé milované mamince.

Nacházím ji také v sobě, což si myslím, že je opravdu důležité. Mít dobrý vztah hlavně sama se sebou, přijmout se takovou jaká jsem a mít se za to ráda. Umět se ocenit, ale i si poradit. Stát si sama za sebou, protože nikdo jiný to za mě neudělá. Zkrátka být si tou nejlepší kamarádkou, jakou bych kdy mohla najít. Stále se to učím a svou nejlepší kamarádku hledám. Jednou tam však dojdu a věřím, že ji najdu.

Zatím ji mám aspoň v sobě a je to v pořádku.