Poznatky z posledních dnů

Některé chování lidí nezná meze a přestože jsem toho, troufám si říct, zažila již hodně, neustále mě někteří lidé dokážou vyvést z míry a zanechávají mě v udivení.

Myslím, ze o sobě mohu říct, že jsem milý a hodný člověk, který se snaží nesoudit ostatní a přistupovat ke všem téměř rovnocenně a bez rozdílu. Ráda dělám ostatním radost a asi jsem občas hodná až jsem blbá.

Před pár dny jsem opět narazila a přesto, že jsem ráda, že jsem nakonec prozřela, tak to bolí.

Původně jsem sem chtěla sepsat vše, co se vlastně stalo, ale jakmile jsem to začala sepisovat, došlo mi, že tím nechci procházet znovu. Tím dětinským chováním, kterého se mi dostalo, jakmile jsem poprvé za celou dobu projevila svůj názor a postavila se za sebe. Tím přehnaným hněvem, že není po jejím a že mě to vůbec netrápí. Naopak ten pocit, když jsem to udělala, byl k nezaplacení.

Nejhorší na tom však je ta dětinská reakce, kdy ten druhý jen kope kolem sebe a neřeší to s vámi. Najednou zjistíte, že jim nestojíte ani za to, promluvit si o tom a případně to vyřešit.

A ano, je vám z toho na nic.

Nevíte, co jste udělali špatně a hledáte chybu u sebe.

Dám malý příklad:

Mě se nechce dnes, tobě zase zítra. Očekáváš však, že já budu brát ohled na to, že tobě se zítra nechce. Mě se nechce dnes, ale tebe to nezajímá. Proč by mě tedy mělo zajímat to, že tobě se nechce zítra? Čím je tvůj pocit důležitější oproti mému? Proč když tobě se nechce, “je to v pořádku”, ale když se nechce mě, “nechce se mi pořád” nebo “jsem jen líná”.

Takoví lidé vyžadují, abyste brali jejich pocity a emoce v potaz, ale jakmile přijde na ty vaše, nemáte sebemenší nárok. Vaše pocity a emoce totiž nejsou oprávněné či jsou snad méně důležité, než ty jejich.

Jdete s nimi tam a tam, děláte to a to, a v čase, který se hodí jim. Děláte to ne proto, že chtějí oni, ale protože i vás to zajímá nebo to chcete dělat. Máte pocit, že jste si blízcí, skoro až přátelé, dalo by se říct. Jakmile však přijde čas, kdy byste něco chtěli udělat podle vás nebo naopak nechtěli udělat podle nich, je zle.

Oheň na střeše a vy jen nevěřícně sledujete požár a nechápete, co se vlastně odehrálo a proč je všude tolik obrovských plamenů.

Přemýšlím, proč neustále takové lidi přitahuji a co mě to má naučit. Proč se točím v kruzích s těmito lidmi.

Pravdou je, že jako malá jsem se uměla za sebe postavit. Hrdě a sebevědomě. Cestou jsem to ale někde ztratila a bojuji s tím do dnes. V tu chvíli mám strach a přemůže mě nepopsatelná úzkost. Z čeho? Vlastně ani nevím.

Myslím, že mě tito lidé a situace s nimi připomínají, že se nemám bát a prostě to udělat.

Že přestože se snažím v každém vidět dobro, ne v každém je.

Že si nesmím pouštět lidi tak blízko k tělu, protože se většinou vždy spálím.

Že se na mě lepí lidi, kteří mě umí využít a baví se se mnou jen dokud se jim to hodí.

Že spousta dospěláků je pouze dětmi v dospělých tělech.

Že postavit se sama za sebe znamená ztrátu lidí, kteří za to však nestojí a že to vlastně vůbec ničemu nevadí.

Že všechno záleží na úhlu pohledu.

A v neposlední řadě, že je v pořádku si tímto procházet.

Jestli někoho takového ve svém životě máte, postavte se sami za sebe.

A udělejte to hned.

Pokud v nějakém vztahu jen neustále dáváte a ti druzí berou a berou a zatěžují vám psychiku. Nemá cenu, držet si v životě takovou toxickou energii, která vás akorát vysává.

Věřte mi, že se vám po tom neuvěřitelně uleví a najednou budete moci svobodně dýchat.

Přestože budete o jednoho ne až tak významného člověka chudší.

A konečně budete moct jít dál.